Přepínat mezi rolí hráče a rozhodčího není snadné, hlásá obojživelník Ivan Kučera

V Ústeckém kraji se občas zjevuje jedna tvář ve dvou róbách. Jednou je klasický hokejbalový úbor s Ještěrem na hrudi a kapitánským „C“ na prsou. Druhým oblekem je černobílý šat pro arbitra utkání. Do obou šatů se zahaluje postava jménem Ivan Kučera, který nám prozradil více.

Rozhodčích není moc a většina hráčů se to snaží respektovat

Ivane, na úvod padne otázka – co vás přivedlo k řízení hokejbalových duelů?

To bylo, dejme tomu, šest až sedm let zpět a bylo to dílem nutnosti. Nikdy jsem neměl ambice stát se rozhodčím. Z důvodu nízkého počtu rozhodčích tady u nás na severu se tehdy rozjel projekt, kdy musel každý tým z regionu dodat povinně jedno jméno, které bude tuto funkci zastávat. Jsem člověk, který se snaží ve všem najít něco pozitivního, a proto jsem u pískání zůstal i dál, nejen ty povinné roky. Kromě hráčské a rozhodcovské pozice zastávám ještě i tu trenérskou. To neříkám, abych se chlubil, ale na vysvětlenou.

Díky tomu, že pískám, shlédnu za sezónu – vlastně aniž bych chtěl – spoustu zápasů. Vidím řadu týmů, jak hrají, co funguje, co ne, vidím spoustu hráčů, jak se jim daří, kdo by třeba mezi nás zapadl, a další věci, které mohu pak využít. To je pro mě asi aktuálně hlavní přínos. Další je samozřejmě to, že mám rád hokejbal jako takový – a proč nestrávit čas tím, co má člověk rád.

Jaké to je vídat mezi mantinely hráče ze dvou pohledů?

No, nebudu lhát – rozlišovat mezi hráčem a rozhodčím není snadné. Člověk musí hodně přepínat, často i během krátké chvíle, kdy jeden zápas píská a další klidně za půl hodinky hraje, často díky střídavým startům hned i proti hráčům, které jsem před půl hodinou pískal. (smích) Není to jednoduché jen pro mě, ale i pro všechny okolo.

Myslím si ale, že každý tak nějak chápe, proč to tak je – rozhodčích není moc a většina hráčů se to snaží respektovat. Samozřejmě se vždy najdou tací, kteří se rozhodnou svými výroky poukázat na určitý střet zájmů. Těm se také nedivím a nic jim nevyčítám. Při některých zápasech je mé nasazení jako rozhodčího přinejmenším kontroverzní a vůbec se nedivím těm, kteří to tak vnímají a během zápasu to mají v hlavě. Jsou z toho pak třeba emoce – snažím se to do určité míry tolerovat.

Co vám přijde těžší – správně odřídit utkání, nebo splnit svou roli v týmu?

Určitě mi přijde těžší role rozhodčího. Hokejbal, nebo dříve hokej, hraji a učím se třeba 33 let, takže dejme tomu, že ve většině zápasů si se vším, co přinesou, nějak poradím – hlavně díky zkušenostem. Ale i tak člověk dělá chyby, to je normální.

Co se týče rozhodčího, jsem stále v podstatě začátečník. Samozřejmě že někdy, v některých situacích, pomohou i ty hráčské zkušenosti – hlavně co se týče citu pro hru. Ale i tak prostě člověk chyby dělá, stejně jako hráč, a učí se. Někdo se mnou třeba nebude souhlasit, ale pocitově mi třeba poslední dva roky už přijde, že je většina zápasů v rámci možností z mé strany zvládnutá dobře. Samozřejmě přijdou zápasy, kdy se to úplně nepovede, ale už jich je oproti prvním sezónám pomálu.

Ivan Kučera v roli rozhodčího v Oblastní lize v regionu Čechy Sever. Autor fotky: Adam Trenkvic.

V našem týmu máme dost kvalitních hráčů

Váš tým si stojí prozatím obstojně na bronzové příčce. Jak hodnotíte dosavadní duely?

V nižších soutěžích je to vždycky o tom, jak se vám ten tým na daný zápas sejde. Já se snažím podzim moc „nehrotit“, co se týče výsledků, a netlačit na pilu. Máme tu výhodu, že v našem týmu máme dost kvalitních hráčů, kteří nastupují v extralize nebo 1. lize, proto si i můžeme dovolit tenhle luxus a na podzim si prostě jen chodit zahrát a přitlačit až na jaře a pak samozřejmě v play-off.

Aktuální umístění a odehrané zápasy hodnotím – snad až na dvě výjimky – pozitivně. Myslím si, že nás to baví a dělá nám to radost, takže super.

Samozřejmě by se nabízela i otázka ohledně nestrannosti. Je těžké občas uhlídat v roli sudího své emoce, třeba z minulých klání právě proti týmu, který momentálně pískáte?

Určitě je. Jak už jsem zmínil, to přepínání není jednoduché – ale pro obě strany, nejen pro mě. Nerad pískám zápasy týmů, které jsou nějak „kolem nás“ aktuálně v tabulce, na dostřel – tam je to pak nejhorší. Ať se člověk snaží sebevíc být nestranný, podvědomí prostě pracuje.

A když se máte pak rozhodnout ve zlomku vteřiny u nějakého sporného okamžiku, byl bych blázen, kdybych nebyl ochoten připustit, že to konkrétní rozhodnutí mohlo být nějak podvědomě ovlivněno něčím, co se kupříkladu stalo v minulém zápase, kdy jsem proti těm klukům hrál. Určitě nechci, aby to vyznělo tak, že bych to udělal záměrně, že bych záměrně někoho poškodil – to jsem nikdy neudělal a nikdy neudělám. V tom mám svědomí naprosto čisté!

Ale stejně jako pracují emoce během zápasu v hlavě hráče, tak úplně stejně je tomu i u rozhodčího. Dokud to nebudou pískat nějací roboti, co budou mít v hlavě místo mozku čip s umělou inteligencí, tak tohle prostě musíme všichni přijmout a respektovat. Dost mi v tomhle pomáhá, že jsme na hřišti dva – když si nejsem jistý, jdu se poradit, a když to kolega vidí jinak, nemám problém rozhodnutí klidně odvolat.

V čem shledáváte asi nejtěžší úkol, když řídíte klání v lize, kterou sám jako aktivní hráč hrajete?

Na tohle už jsem v podstatě také odpověděl. Moc dobře si uvědomuji, že pokud mě ti kluci jeden týden mají proti sobě jako hráče – a je vlastně jedno, jak ten zápas dopadne – a další týden jim někde před koncem zápasu písknu třeba nějaký sporný faul, tak to vlastně ani nejde nemít v hlavách, že to ten „šmejd“ neudělal schválně. (smích)

Ale ne! Nikdy jsem v žádném zápase za celých šest nebo sedm let neodpískal jedinou situaci s nějakým záměrem, kde bych sledoval zájmy týmu, za který hraji, nebo se nějak záměrně mstil! S tím bych asi sám nemohl fungovat – takový prostě nejsem. Kdybych cítil, že to tak je, s pískáním bych raději skončil.

Tohle je tedy asi ten nejtěžší úkol – vymazat z hlavy vše, co bylo, a soustředit se jen na to, abych odpískal dobře zápas. Děláme to všichni zadarmo, ba naopak, ještě třeba platíme příspěvky, vybavení, cesty atd. A chceme, aby nás to bavilo, chceme si zahrát, mít z toho radost. Takhle to vnímám a snažím se jako rozhodčí, aby to tak ti kluci měli. Samozřejmě byly zápasy, kde to tak nebylo, kde se to prostě nepovedlo, ale dělám maximum, aby takových zápasů bylo co nejméně – ideálně žádné!