Legenda Pivních Veteránů Radek Červinka: Svou pozici v hokejbale si velmi užívám!

Dlouholetá opora Pivních Veteránů a zároveň mládežnický trenér extraligové Elby. Nejen těmito tituly můžeme popsat Radka Červinku, který ve svých 54 letech stále aktivně vystupuje v Oblastní lize. Následující rozhovor provází jeho hokejbalovou historií, aktuálními rolemi i výhledem do budoucnosti.

Radku, v hokejbalu na severu Čech je Vaše jméno pojmem. Kdybychom si prošli Vaši kariéru od začátku, jak jste se vůbec k hokejbalu dostal?

Jak to tak bývá, náhodou v hospodě. Na konci devadesátých let, kdy byl hokejbal v Ústí hodně populární, jsme si s dvěma kamarády řekli, že by to chtělo změnit styl života, protože ve třiceti aktivní život nekončí. Náhodou byl můj soused Radek Ulbrich tehdejší předseda svazu a ten mi pomohl v roce 2000 se založením a zaregistrováním Pivních Veteránů.

Máte zkušenosti i s jiným sportem, nebo jste se odjakživa věnoval pouze hokejbalu?

V dětských letech jsem zkoušel judo, atletiku, házenou a od 11 do 26 let jsem hrál fotbal. Na učilišti jsem pak hrál kromě fotbalu ještě basket, volejbal a reprezentoval učiliště v přespolním běhu.

Ve statistikách jste veden výhradně jako hráč Pivních veteránů Ústí nad Labem, působil jste někdy i v jiném klubu?

Oficiálně ne.

Jaké všechny pozice ve Vašem klubu zastáváte a co to obnáší?

V současné době si pozici v klubu velmi užívám, protože jsem už jen obyčejný hráč. Před čtyřmi sezónami jsem předal Pivní Veterány se vším všudy Honzovi Hanušovi, který se nyní o klub velmi dobře stará, za což jsem mu velmi vděčný.

Kromě Oblastní ligy jste také trenérem v klubu Elby Ústí nad Labem, kde máte jednak pozici vedoucího týmu u dorostu a poté také asistenta trenéra v juniorce. Jak spolu tyto dvě pozice souvisí a v čem jsou naopak rozdílné? Co vše máte na starosti?

Co na to říct? V Elbě se díky hlavnímu trenérovi mládeže Honzovi Fedákovi začala razit cesta provázanosti mezi mládežnickými kategoriemi a díky tomu se můžeme věnovat hráčům ještě dřív, než oficiálně přejdou do dorostu až do přechodu k dospělým kategoriím. Takže ve finále pracujeme s každým hráčem minimálně šest let, což, jak potvrzuje čas, se vyplácí. Ale znamená to být na hřišti víc jak doma, včetně víkendů, kdy v sobotu hraje juniorka a Áčko Elby, kde hraje i můj syn Vojta, a v neděli hrají dorost a Pivní Veteráni. Proto pozice v obou kategoriích jsou obdobné, navzájem propojené, a hlavně časově náročné. Ještě, že mám tolerantní přítelkyni (smích).

Kdy se ve Vás objevila myšlenka trénování?

V roce 2016, kdy jsem skončil s plicní embolií v nemocnici.

Jaké máte v trénování ambice?

Nejsem ambiciózní člověk, jen mě baví předávat zkušenosti a pracovat s mládeží. Odměnou je mi pak jejich bezprostřednost a entuziasmus a samozřejmě i výsledky, jaké s mládeží máme, potěší.

Pokud se ještě vrátíme k Vaší aktivní kariéře, kolik sezon v sobě ještě máte?

Můj cíl byl po vzoru legendy Franty Pekaře vydržet do 55 let, takže si užívám poslední sezónu (smích).