Black&White se můžou pyšnit novým hřištěm, ale i nově vznikající mládežnickou základnou, o které se rozpovídal Huk

V minulých letech nastupovali pod názvem HBC Devils Děčín, ale v letošním roce přišla pro tento tým spousta změn. Ať už to bylo přejmenování na Black&White Děčín, nebo dostavba úplně nového hokejbalového hřiště. Třešničkou na dortu byl rozjezd mládežnických nadšenců, o čemž se rozpovídal Petr Huk.

Mládež je prostě jasný logický krok dál

Před půl rokem došlo k otevření nového hokejbalového hřiště v Děčíně, které jste neměli šanci si pořádně užít, všechna omezení Vás tak musí mrzet ještě o to víc, je to tak?

Snažíme si užívat hřiště, co to jde. Konečně se začalo pravidelně trénovat a doufám, že to bude znát i na výkonech děčínských týmů. Že nám hřiště stále zavírají vládní opatření, nás štve asi jako všechny sportovce. Je to komplikace i v takové té provozní stránce, kde se snažíme ladit drobnosti okolo fungování hokejbalu v rámci celého sportovního areálu. Je to zatím dost improvizace, ale taková je doba.

Jak to vypadá se založením mládežnické základny? Zkusili jste již děti v Děčíně oslovit, nebo čekáte na příznivější časy?

Rozjeli jsme to hned od začátku. Sice tohle přerušování tréninků bylo trošku risk, že děti přestane bavit čekat a už se nevrátí, ale dopadlo to tak, že se prckové hrozně těší, až budou moci opět na hřiště. Byl ten správný čas to rozjet. Hokejbal v Děčíně začal být vidět, tak by byla chyba to prošvihnout. Trošku jsme se báli, že na začátku nás bude víc trenérů než dětí, ale bylo to příjemné překvapení a od té doby se to všechno nese v pozitivním duchu. Zatím fungujeme jako kroužek pod DDM Děčín. Musím ještě vyzdvihnout spolupráci s hokejbalovým svazem a hlavně naším regionálním svazem. Je to radost něco dělat, když máte takovou podporu.

Jaké máte do budoucna s hokejbalem v Děčíně záměry?

Neusnout na vavřínech, co se týče dětí a neustále to posouvat dál. Jak tím, že to chci dělat pořád na vyšší a vyšší úrovni, tak i tím, že se podaří přivést další malé hokejbalisty na hřiště. V dospělých kategoriích to nabírá slušné obrátky. Lidí je dost. Základna v Děčíně je pořád velká a teď, když se hraje doma na novém hřišti, tak se zájem hrát zase zvětšuje. Jen jsme krapet zestárli, proto ta mládež je prostě jasný logický krok dál. Zbytek půjde nějak sám, možná skončí neregistrovaná liga, je možné, že by mohl přibýt v regionálních soutěžích další tým z Děčína. Pak tam máme ještě další cíle okolo hřiště. Potřebujeme získat lepší zázemí. Jak pro děti, abychom mohli mít kde ukládat věci, tak zvětšit nedostatečnou kapacitu šaten, aby se nám tam vešli hráči i rozhodčí.

Váhal jste nad tím, zda se do rozvoje pustit nebo jste chtěl hned od začátku hokejbal v Děčíně oživit?

Když jsem se dozvěděl, že Magistrát chystá projekt na nový areál, tak jsem chtěl být u toho a jsem rád, že jsem aspoň částečně mohl. Bál jsem se, aby to nedopadlo jako v Ústí na Severce, že budeme mít sice hřiště, ale nebude se na něm dát pořádně hrát. Byly to marné obavy. Lidi, kteří se o výstavbu starali, odvedli dobrou práci. K dokonalosti se to teď musíme snažit dovést my. Děčín pro nás udělal krásný areál.

Měl jsem v hlavě plán, kam to nasměrovat a když se na to zpětně podívám, tak se musím smát, jak to všechno v tomto bláznivém roce klaplo. Dostavba hřiště, změna názvu týmu, uvolnění opatření a dokonalý termín na slavnostní otevření a turnaj. Nebylo to zadarmo, navenek vypadá, že to stačilo vždycky popostrčit tím správným směrem, ale tu práci za tím si asi dovede představit jen někdo, kdo už má něco podobného za sebou. Měl jsem i dost štěstí na lidi okolo sebe, kteří pomohli, když bylo potřeba.

Hokejbalová přípravka už byla jen další kostka do skládanky. Hokejbal se podařilo zviditelnit a nabízelo se udělat další krok. Nebýt spoluhráče Honzy Bartla, tak to určitě odložím na další sezónu. Bylo toho moc najednou. Je dobře, že jsem dal na něj a mohli jsme se svézt na vlně všech těch předešlých událostí a spustit nábor. Každý jsme do toho dali svoje know-how a vzájemně se doplňujeme. Ty jeho zkušenosti s dětmi jsou k nezaplacení.

Byla založena tradice, která už trvá 18 let

Nastupujete za Black&White, jak jste se vy osobně k hokejbalu dostal?

Klasické začátky před panelákem s tenisákem, dřevěnýma hokejkama, betony z molitanové matrace a místo lapačky kšiltovka. Potom po letech jsme zjistili, že se nám všem líbí hokej, ale nechceme hrát hokej. Chodili jsme do tělocvičny s hokejkama a po očku sledovali týdeník Princip, kde psali o hokejbalu. Přišlo nám to jako sci-fi, když jsme se byli podívat na hřišti a viděli ty hokejisty, vyhazovače a policajty. Byli jsme hubení mlaďasové, nikdo žádný extra sportovec, "to nemůžeme přeci přežít". Děčínská liga měla v té době dvě soutěže a stejně jsme v druhé lize dostávali hrozně napít. Pár sezón stačilo, postoupili jsme do první ligy a rovnou ji vyhráli. Byli jsme super parta a z tréninků se vraceli až po zavíračce naší oblíbené hospůdky. Prostě diagnóza na celý život.

V loňském roce nastupoval Váš tým pod názvem Devils Děčín, proč došlo ke změně?

Dost to navazuje na předchozí body. Už v tělocvičně hráli černí proti bílým. Takže název týmu byl nasnadě a byla založena tradice, která už trvá 18 let. Devils byl složený tým, který jsem přebíral, aby se nerozpadl. Něco jsme si odehráli, ale v Děčíně jsme hráli pořád jako B&W vlastně v podobném složení. Takže, jak se začalo proslýchat o novém hřišti, tak jsem hned začal plánovat sjednocení názvu. Bude to vždycky srdcovka a na novém se muselo začít v černobílé.

Jak se Vám daří?

Jsem nepolepšitelný optimista, takže jak jinak než moc fajn.

Máte ještě nějaké hokejbalové cíle a sny?

Sledovat spokojeně z tribuny, nebo třeba klidně střídačky, jak hokejbal hraje aspoň jeden z mých dvou synů. To je i velká motivace mojí snahy o rozvoj hokejbalu v Děčíně.

Jinak já budu hrát jak dlouho to jen půjde. Nikam se nehrnu, plánuju už zůstat inventář B&W a občas si zahrát turnaje veteránů s kluky z Central Czechia. Je to zase něco jiného a jsem rád, že jsem je potkal. Nikdy jsem nemyslel, že budu mít možnost si zahrát proti a hlavně s takovými hráči.

Teď mám spíš cíl posunout svoji hranici v jiném odvětví sportu. Spartan UltraBeast... 50km po kopcích, stovky angličáků a 75 překážek. V horizontu příštích dvou sezón bych si rád tuhle výzvu splnil a trénink směřuju spíš tímto směrem. Tak doufám, že budu mít štěstí a vyhnou se mi zranění.

Jak trávíte vánoční čas?

Abych tak řekl..."v kruhu rodinném". Máme COVIDové vánoce a všichni jsme doma v izolaci. Sice logisticky náročná záležitost, ale jinak docela pohoda. A samozřejmě jako správný hokejbalista jsem chytil Covid v zimní přestávce.